Yamaha AN1x

Yamaha AN1x

Virtuálně analogový nástroj, digitální simulace analogové syntézy se schopností morfingu.

První nástroj firmy Yamaha s tímto druhem syntézy. Zároveň i víceméně poslední, technologie byla použita v modulu AN200 a v několika dalších nástrojích jako doplněk v podobě karty. Vývoj a výroba už dávno skončily, firma se pokorně vrátila k předraženým šuntům, které díky reklamě a finační motivaci podejců vydělávají.

Měl to být nástroj, spojující velké možnosti digitálního světa s kreativními schopnosti analogových legend. Protože však předchozí ambiciózní projekt virtuálně-akustické syntézy vyzněl ztrátově, do dokončení vývoje Yamaha investovala naprosté minimum. AN1x se tak ocitl v šasi, vyvinutém pro hračku CS1x, a má proto ovládání pomocí pouze osmi knobů, narozdíl od svých konkurentů. Každý z knobů má osm funkcí, zbytek se musí zvládnout pomocí hromady tlačítek s maticovým výběrem parametru. I když se inženýři snažili, logika parametrů není úplně šikovná. Ani nepřehledný manuál moc nepomůže, něco v něm vyhledat je o nervy. 

Když se ovšem přece jen prokoušete k nějakému poznání, zjistíte, že uvnitř té modré plastové hlouposti se skrývá nástroj mnoha možností. Syntéza kopíruje pokročilý analogový dvouoscilátorový systém se dvěma filtry, multimodálním a HPF. Pro účely modulace se dokonce umí jeden z oscilátorů rozdvojit. Každý rejstřík navíc nabízí dvě varianty, což mohou být velmi odlišná nastavení šedesáti čtyř hlavních parametrů. Mohou se použít zároveň jako bitembrální barva, rozdělit je po klaviatuře, anebo mezi nimi pomocí kolečka morfovat. Všechny parametry tak pozvolna přecházejí z jedné hodnoty do druhé, což vytváří jedinečný efekt, který na jiném nástroji nenajdete.

Při nastavování je nutné postupovat systematicky. Například tvar pilové vlny je možné plynule měnit na obě strany, ovšem jen při určitém nastavení zní opravdu dobře – porovnával jsem s originální analogovou CS-15, a výsledek byl vážně téměř stejný. Na interní efekty je třeba být opatrný, mohou způsobit víc škody, než užitku.

Při pečlivém nastavení je celkový zvuk nástroje nečekaně plný a pevný. Na Yamahu, která tradičně levné součástky dohání excitery a podobnými šidítky, zní velmi slušně, v některých případech umí s určitou rezervou zastoupit i zvuky analogové. Nenechme se mýlit levným designem, jedná se o nástroj pro profesionální použití. Také klaviatura je velmi slušná (pozor, zcela jiná, než u CS1X). Má sice gumové kontakty, ale úplně jiné konstrukce, než bývá obvyklé, a hraje se na ni dobře. Hodí se i jako master-keyboard, má nastavitelné křivky, snadnou transpozici a všechny ovladače vysílá jako MIDI kontrolery.

Mě se AN1x hodí pro své malé rozměry a dobrou klaviaturu jako doplňkový nástroj, který umí pracovat se sekvencemi a efekty, a řídím jí další moduly. Maličký sampler SU-10, který je vidět na fotce, ukazuje místo s rantlíkem, které je pro tyto moduly připravené.

První nástroj firmy Yamaha s tímto druhem syntézy. Zároveň i víceméně poslední, technologie byla použita v modulu AN200 a v několika dalších nástrojích jako doplněk v podobě karty. Vývoj a výroba už dávno skončily, firma se pokorně vrátila k předraženým šuntům, které díky reklamě a finační motivaci podejců vydělávají.
Měl to být nástroj, spojující velké možnosti digitálního světa s kreativními schopnosti analogových legend. Protože však předchozí ambiciózní projekt virtuálně-akustické syntézy vyzněl ztrátově, do vývoje Yamaha investovala naprosté minimum. AN1x se tak ocitl v šasi, vyvinutém pro hračku CS1x, a má proto krkolomné ovládání pomocí pouze osmi knobů. Každý z nich má osm funkcí, zbytek se musí zvládnout pomocí hromady tlačítek s maticovým výběrem parametru. Aby inženýři nacpali všechny funkce do tohoto nešikovného ovládacího rozhraní, museli rezignovat na logiku, a nastavování zvuků se tak stalo bludištěm s mnoha slepými uličkami a matoucími názvy. 
Když se ovšem za pomoci otřesně organizovaného manuálu přece jen prokoušete k nějakému poznání, zjistíte, že uvnitř té modré plastové hlouposti se skrývá nástroj mnoha možností. Syntéza kopíruje pokročilý analogový dvouoscilátorový systém se dvěma filtry, multimodálním a HPF. Pro účely modulace se dokonce umí jeden z oscilátorů rozdvojit. Každý rejstřík navíc nabízí dvě varianty, což mohou být velmi odlišná nastavení šedesáti čtyř hlavních parametrů. Mohou se použít zároveň jako bitembrální barva, rozdělit je po klaviatuře, anebo mezi nimi pomocí kolečka morfovat. Všechny parametry tak pozvolna přecházejí z jedné hodnoty do druhé, což vytváří jedinečný efekt, který na jiném nástroji nenajdete.
Pastičky na programátora však nečekají pouze u ovládání. Je třeba například zjistit, že pilový tvar vlny jde sice měnit na obě strany, ovšem při jakékoliv jiné hodnotě, než střední, je zvuk oscilátoru tupý a nepoužitelný. Rovněž na interní efekty je třeba hledět s rezervou, ale to se dalo čekat.
Při pečlivém nastavení je celkový zvuk nástroje nečekaně plný a pevný. Na Yamahu, která tradičně levné součástky dohání excitery a podobnými šidítky, zní použitelně, v některých případech umí s určitou rezervou zastoupit i zvuky analogové. 
Mě se AN1x hodí pro své malé rozměry a slušnou klaviaturu jako doplňkový nástroj, který umí pracovat se sekvencemi a efekty, a řídím jí další moduly. Maličký sampler SU-10, který je vidět na fotce, ukazuje místo s rantlíkem, které je pro tyto moduly připravené.

Štítky:

| |